Protože HorskýBěžec má sloužit také jako inspirace na zajímavé běžecké destinace, o jednu méně známou bych se s vámi rád podělil. Do španělského Canfrancu, ležícího v srdci Pyrenejí, nás zavedl kalendář Světového poháru v běhu do vrchu již loni a letos jsme se rozhodli tento ne úplně jednoduchý trip zopakovat. Zážitků si ale odsud vezeme podstatně víc, než z tradičních tak trochu profláknutých alpských destinací.
Začínáme v Zaragoze
Prvním oříškem je se do Canfrancu vůbec dostat. Pokud nechcete trávit zhruba dvacet hodin v autě, zbývá letadlo. Nejbližším letištěm je na španělské straně Zaragoza, na té francouzské potom Toulouse. Já jsem běžel předchozí víkend závod SP poblíž Milána, a tak se odtud nabízel přímý let do Zaragozy. A rozhodli jsme se, že tohle město prozkoumáme trochu víc.
Zaragoza je hlavním městem Aragonie a se svými téměř sedmi sty tisící obyvateli největší město široko daleko. Leží na řece Ebro, ale jinak je prakticky obklopeno pouští. Přes den tu tak bylo i v září stále velké vedro. Zaragoza je mimo hledáček většiny turistů, a tak je to ideální místo, jak poznat nefalšovaný španělský život, který nabírá na obrátkách hlavně večer. I město samotné má však co nabídnout. V roce 2008 se zde dokonce konala světová výstava Expo.
Do Canfrancu jedině vlakem
Ze Zaragozy je to do Canfrancu zhruba dvě stě kilometrů, ale již přes sto let tam vede železnice, jejíž význam měl být světový. Bohužel ale měla smůlu, stejně jako impozantní cílová stanice Canfranc-Estación, která leží jen pár kilometrů od francouzských hranic. Ta měla být významnou křižovatkou pro horský cestovní ruch a díky dlouhému tunelu také spojnicí mezi Španělskem a Francií.
Posledních několik let se na obnovení vlakového spojení alespoň ze španělské strany usilovně pracuje a vlakem je zatím možné dojet pouze do Huescy, která leží zhruba na půli cesty. Odtud se dále směrem do Pyrenejí pokračuje autobusem. Je to sice trochu škoda, i tak jsme se vcelku v pohodě dostali do Canfrancu bez auta.
Titanic hor
A tímto se konečně dostáváme do dějiště závodů Světového poháru v běhu do vrchu, nádražního městečka Canfranc-Estación, které bude dokonce v roce 2025 hostit trailové mistrovství světa. Vlak či autobus vás vysadí na konečné před jednou z největších, nejpozoruhodnějších a nejluxusnějších nádražních budov na světě přezdívanou jako „pyrenejský Titanic“ nebo „Titanic hor“.
Osud této 240 metrů dlouhé budovy za sto let její existence není příliš veselý. Nyní je však po rozsáhlé rekonstrukci, kdy byla předělána na luxusní hotel v historickém stylu a otevřena veřejnosti. Zrekonstruovány byly také okolní prostory, rozsáhlé části historického nádraží a celé prostředí působí velice elegantně, s vůní starých časů, posazené pod strmé pyrenejské svahy. A právě tento úžasný prostor ve výšce 1200 metrů vytvořil skvělé zázemí včetně startu i cíle pro všechny závody v Canfranc kromě Verticalu.
Vertical na rozcvičku
Vertikální kilometr už dávno není moje nejsilnější disciplína, ale pokud se naskytne příležitost tak jdu do toho a beru ho jako dobré zapracování pro hlavní závod. V Canfrancu se Vertical běží v pátek a měří čtyři kilometry s převýšením 927 metrů. Místy se dá i docela běžet a někde se člověk drápe po čtyřech. Každopádně cílová „rovinka“ (která pak ani nejde sejít) stojí za to! Cíl ve výšce 2313 metrů je ovšem nádherný a člověk si připadá jak mezi velikány v Dolomitech.
Start v šest večer mi vyhovuje, venku už začíná být příjemně a kontury okolních štítů se v podvečerním světle krásně zaostřují. Julie vyráží napřed, abychom se sešli poblíž cíle. I pro ni je těch skoro tisíc výškových slušný výkon. Nádherné výhledy nás však odmění oba. Trať znám z loňska, a tak začínám rozumně okolo desátého místa. Španělé běží s holemi, většina ostatních běžců včetně mě bez nich. Zhruba v půlce je pětistovka skoro po rovině tak si trochu orážím a zároveň dostatečně utíkám svým pronásledovatelům.
Necelý kilometr před cílem slyším Julču, která mi hlásí, že jsem desátý a že ten přede mnou nevypadá dobře. To mě docela namotivuje a po pár stovkách metrů kousek za jezírkem předbíhám, no spíše předcházím, mladého Francouze. Do cíle už zbývá jen pár desítek metrů (horizontálních i vertikálních) a já celkem v poklidu finišuji na devátém místě. Desítka splněna, užiji si výhledy a pak s Julčou cestu dolů, hezky po trati po svých.
Volný den v horách
O sobotním volném dnu by se hodilo natáhnout nohy nahoru a nic moc nedělat. To by ovšem člověk nesměl být na tak krásném místě. Ráno jsme si přivstali a vyrazili autobusem do Astúnu, lyžařského střediska na hranicích s Francií a odtud lanovkou na hřebeny. Nalákaly nás sem průzračná jezírka, fotogenické výhledy a příjemný čerstvý vzduch. Po několika kilometrech jsme došli až do Francie a lidé nás místo „hola“ začínali zdravit „bonjour“. Také jsem to jednou zkusil a na „bonjour“ se mi dostalo odpověď „hi“. Jak jen poznali, že nejsem Francouz?
Jako bonus jsme mohli vidět v akci první tři běžce na ultra distanci, jak už poměrně znavení klusali po hřebeni a užívali si taky trochu té roviny. Při pohledu na ně mě to jen utvrdilo, že chci běhat rychle a tedy závody jen do pár hodin. Ale samozřejmě velký respekt před nimi. Po poledni se vracíme do Canfrancu a já už opravdu jen rozjímám a chystám se na nedělní závod Classic 16K.
Nedělní klasika
Ono na první pohled zní šestnáct kilometrů docela málo, aby se člověk kvůli tomuhle, a ještě kratšímu Verticalu, trmácel až sem. Ale je to prostě zážitek. Když nepočítám první kilák, který vede po silnici mírně z kopce (za 3:15) tak po něm následuje pětikilometrové stoupání s převýšením 1500 metrů, které končí v nejvyšším bodě závodu na vrcholu La Moleta ve výšce 2572 metrů. Tento vrchol dominuje ostatním a s ranním sluncem to má skutečně šťávu.
Na posledním kiláku tohoto stoupání dochází nejenom kyslík, ale také na něm nastoupáme výživných 360 metrů. Po loňsku jsem se poučil a před samotným vrcholem lehce zvolňuji, abych byl více čerstvý na dlouhý technický seběh. I tak se nahoře objevuji na slušném sedmém místě ve společnosti několika běžců. Zhluboka se nadechnu a vyrážím vstříc nekonečnému desetikilometrovému klesání, které je z naprosté většiny dost technické. Po vydatném dešti z uplynulé noci je seběh navíc ještě místy kluzký.
Celkově je tento závod vlastně ryzí skyrunning a také jeden z mála, kde pořadatelé neřeší občerstvovací stanice a všichni závodníci si musí nést vodu a bohatou povinnou výbavu sami. Závodit s batůžkem či vestou je pro mě poměrně výjimečné a vlastně tak trochu sváteční. Na svoji trailovou vestu INOV-8 RACE ULTRA PRO 5 VEST nedám dopustit a i tady se mi s ní běželo výborně.
Ale zpátky k závodu. Se seběhem se peru statečně. Letošní rok jsem se právě na seběhy zaměřil více a částečně to nese ovoce. Postupně mě předbíhají dva závodníci, z toho je však jeden můj kamarád Raul Criado Sánchez. Je to místňák a má to tu perfektně naběhané, navíc je v sebězích nepřekonatelný. Povzbudíme se navzájem a brzy mně mizí před očima. Bohužel nedlouho na to ho potkávám sedět u kraje cesty s bolestivou grimasou. V kluzkém terénu to přepískl a po pádu si pohmoždil kotník.
Po seběhu do údolí technický terén nepřestává a mně připadá, že mám tep vyšší než nahoře pod La Moletou. Poslední kilometry mi přijdou nekonečné. Bojím se, že mě někdo doběhne, ale zároveň také nechci přijít k úrazu. Nakonec přijde asi kilometr a půl před cílem vysvobození. Při náběhu na lepší cestu potkávám Julii, která mi zafandí a hlásí mi, že kousek přede mnou je běžec. Vidím ho tam, ale nedaří se mi k němu moc přiblížit. Poslední kilometr už vede městem a já se snažím ještě zafinišovat před ikonickou nádražní budovou. Španěla přede mnou dobíhám asi šedesát metrů před cílem a prakticky bez boje mi přenechává sedmé místo! V cíli se s ním bavím a s úsměvem mi povídá, že už měl náběh na křeče, a že je i tak spokojený.
Není to jen o běhu
Já jsem ze sedmého místa nadšený, protože to je mé nejlepší letošní dosavadní umístění v závodě SP a navíc cenné tím, že jsem ho zaběhl na takhle technicky náročném závodě. Spolu s devátým místě z Verticalu se posouvám na čtrnácté místo v hodnocení SP, na dostřel elitní desítky. Po závodě se jdeme společně s Julii a jedním Kanaďanem zchladit do místní říčky, probrat pocity ze závodu a užít si poslední den v Canfrancu. Brzy ráno Pyreneje opouštíme a přes Barcelonu se vracíme domů.
Julii městečko Canfranc-Estación nadchlo natolik, že ho dokonce sama nádherně nakreslila. Místo vystihla úžasně, a proto se stal tento obrázek od ní mým nejoblíbenějším. A to přesně vystihuje naše společné cesty po více či méně vzdálených místech. Není to vždycky jen a pouze o závodech, ale také o skvělých lidech a poznávání všeho okolo.
