Jedním z nejlepších pocitů, který můžete v životě zažít je, pokud si splníte svůj dlouholetý sen. Mně se to podařilo a tak si můžete na těchto stránkách přečíst první motivační příběh. V roce 2013 jsem se poprvé postavil na start legendárního Dolomitenmanna – nejtěžšího závodu extrémních štafet na světě. Jak jsem se tam ocitl, co tomu předcházelo a jak jsme dopadli? Přečtěte si celý příběh, jak se ze mně stal opravdový Horský Běžec.
Jako malý kluk jsem ho každý rok hltal v televizi a přišlo mi to úžasné. Běh do vrchu, paragliding, sjezd na divoké vodě a na závěr horské kolo. To vše v takových horách, o kterých se mi ani nesnilo. Bylo mi třináct, možná čtrnáct a v té době jsem ještě hrál hokej. O tom, že už brzy budu dělat atletiku jsem neměl ani ponětí. Na Dolomitenmannovi mě také bavilo, že se tam pravidelně dařilo českým týmům a tak bylo komu fandit. Každý rok byl nějaký český tým na pódiu a naši běžci patřili k absolutní špičce.
Hokej mi příliš nešel, ale bavilo mě trénovat. Postupně jsem zjistil, že inklinuji spíše k vytrvalostním sportům jako je běh nebo kolo. Představa dlouhých a těžkých tratí mi dělala dobře a třeba na školních přespolácích jsem záviděl klukům ze starších kategorií, že běží delší trať. Při suché přípravě, kdy jsme běhali od jara do podzimu po lesích a loukách v okolí Vrchlabí, jsem měl běhání nejradši. Z týmu jsem byl teda asi jediný, ale díky tomu jsem měl docela slušnou fyzičku, kterou jsem byl schopný využít i potom na ledě.
Z hokejisty dráhařem
Po základce jsem hokeje nechal a díky nabídce trenérky paní Jaroslavy Grohové, že mohu trénovat pod ní, jsem plynule přešel na atletiku. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě! Atletika a běhání mě od začátku chytly. Správně jsem se během prvních několika let držel spíše na dráze a připravoval se na distance od patnáci set metrů až po desítku. Miloval jsem však jarní a podzimní období krosů a velice brzy jsem si vyzkoušel také tradiční běhy do vrchu, které mi ihned učarovaly.
Prioritou však byla stále dráha, jenže v roce 2011 se mi nepodařilo splnit limit na Mistrovství světa do 22 let, které se konalo v Ostravě. Pokoušel jsem se o to na trati 3000 m překážek, lidově řečeno na “stýplu”. Limit byl stanoven poměrně měkkce na 9:00.00, ale mně se podařilo zaběhnout pouze 09:04.42. Co naplat, že jsem tímto výkonem vyhrál Akademické Mistrovství ČR, ale šance startovat na MS byla pryč.
Od toho roku už jsem se začal od atletiky jako takové lehce odvracet, protože jsem pochopil, že o mnoho tvrdší dospělácké limity pro mě budou nedosažitelnou metou. A pokukoval jsem co dál. Přesunul jsem se na silnici a běhal silniční desítky. Podařilo se mi dvakrát vyhrát v Pečkách (2012, 2013), na We Run Prague a v roce 2012 získat stříbrnou medaili na domácím šampionátu na 10 000 m na dráze časem 30:35.85. Rok na to jsem přidal půlmaratony, kde to taky nebylo špatné, ale…
Jak jednou propadnete horskému běhu, těžko se vracíte zpět na tartan. Já v horách částečně trénoval celý svůj běžecký život a každý rok jsem šel také několik závodů. Nikdy jsem se na to však speciálně nepřipravoval. Zlom nastal v roce 2013, kdy jsem se poprvé nominoval na seniorské Mistrovství Evropy v běhu do vrchu. Ten rok se ME konalo v Bulharsku, a i když jsem nezaběhl úplně podle představ (36. místo) tak jsem si celý závodní víkend dokonale užil a to především díky skvělé partě lidí, kterou jsem u dráhařů spíše postrádal.
Vzhůru do pořádných hor
Když mi zazvonil telefon a na druhé straně se ozval Ľáďa Maroul, že potřebují bězce na Dolomitenmanna, tentokrát jsem neodmítl. Ta nabídka byla na stole i v předchozích letech, ale na takto výjimečný závod jsem se necítil připravený a já nerad jezdím na závody to “jenom zkusit”, bez opory v tréninku. Plán zněl přímo skvěle, postavit ryze český tým a zaúčtočit na vítězství mezi amatéry!
Dolomitenmann se koná každé září, nepřetržitě již 31 let. Dějištěm je rakouský Lienz a celý závod se odehrává na rakouské straně Dolomit, odtud tedy jeho název. Skládá se ze čtyř disciplín, běhu do vrchu, paraglidingu, sjezdu na divoké vodě a horského kola. Běžci tradičně celý závod startují. Trať měří 12 kilometrů s převýšením pro mě v té době těžko uvěřitelných 2000 metrů. A to se ještě úvodní tři kilometry běží po absolutní rovině podél řeky Drávy.
Na startu obvykle nechybí absolutní světová špička v každé ze čtyř disciplín. Naše skupina kolem Martina Kráčalíka postavila v roce 2013 jednu amatérskou a jednu profesionální štafetu. Náš tým Kia Motors startoval mezi amatéry v tomto složení:
- Běh do vrchu Ondřej Fejfar
- Paragliding Tomáš Bílek
- Kajak Ladislav Maroul
- Horské kolo Jiří Novák
Od příjezdu do Lienzu několik dní před závodem jsem vnímal v kostech tu elektrizující atmosféru, která spolu s úžasnými horami všude okolo vytvářely magický koktejl motivace pro sobotní závod. Na pokoji jsem bydlel s Keňanem Isaacem Kosgeiem, který běžel za náš profesionální tým Škoda Transportation. To pro mě byla také zajímavá zkušenost a například při odpovědi na otázku “Kolik je ti let?” jsem dostal hned dvě odpovědi. Prý podle pasu mu je 26, ale ve skutečnosti 31 let. Tak si vyberte.
Závod, který se nevzdává
Sobota devět hodin ráno, náměstí v Lienzu. Stojím na startu se 110 dalšími běžci, když v ten moment zazní startovní výstřel. Po úvodních třech kilometrech, které mi nedělají problém, nabíháme do ostrého kopce. Od teď už bude míst na vydechnutí minimum. Střídají se strmé úseky s ještě prudšími a vzduch pomalu začíná řídnout. Můj cíl je ve výšce 2441 metrů v sedle Kühbodentörl, kde předávám štafetu paraglidistovi.
Z mého úseku si věru moc nepamatuji. Bežel jsem, či spíše šel, v naprostém tranzu. Na konci ještě zrychluji, předbíhám pár Keňanů a dotahuji silnou skupinu někde kolem 8. místa. Tomášovi předávám jako dvanáctý, ovšem mezi amatéry bezpečně první. Vydýchávám a mám radost. Hned vím, že jsem předvedl do té doby svůj životní výkon. Moje mise je splněna, teď už je to na ostatních.
Cesta dolů trvá asi dvě hodiny. Pěkně pěšky po svých s krátkou zastávkou na polívku a pivo na horské chatě Kerschbaumer Alm. Posledních asi pět set výškových metrů už se jede přistavenými terénními auty. Zprávy, jak se daří klukům na trati žádné nemáte. Musíte jen doufat, že je nepotkal žádný problém. Na náměstí v Lienzu jsem se dostal jen několik minut před příjezdem cyklisty z vítězné štafety. Napjatě společně čekáme na “Ňumiho” alias Jirku Nováka. A přijíždí jako první z amatérských týmů a celkově dokonce jako dvanáctý!
Máme radost a slavíme. Teprve teď si sdělujeme dojmy z našich disciplín. Každý nechal na trati všechno. Náskok, se kterým jsem předávával v sedle Kühbodentörl kluci stále navyšovali. Druhou amatérskou štafetu jsme za sebou nechali o více jak deset minut.
Večer si užíváme vyhlášení na zaplněném náměstí v Lienzu před několika tisícovkami lidí. Byl to nádherný zážitek, na který nikdy nezapomenu. Ta elektrizující atmosféra je stále ve vzduchu a protože jsme byli čistě národní tým, slyšíme také českou hymnu. Najednou už se na to nedívám v televizi jako před deseti lety, ale stojím přímo na pódium na nejvyšším stupínku. Kolem mě jsou všichni ti skvělí sportovci, kterým jsem vždycky fandil a najednou patřím mezi ně!
Sny jsou od toho, aby se plnily. Mně se jeden velký sen splnil před šesti lety v rakouských Alpách. Od té doby jsem tam startoval ještě třikrát a letos se na Dolomiťáka chystám popáté. Jedná se o krásný případ toho, že i zdánlivě nemožné se může za pár let stát skutečností, proto se nebojte a běžte svým snům s respektem naproti.
Podívejte se na video z našeho úspěšného Dolomitenmanna 2013 v archivu České televize.
Comments are closed.