Press "Enter" to skip to content

Mont Blanc Marathon: první body v GTWS!

Přesně čtyři týdny po mém prvním horském maratonu na Zegamě mě čekal reparát. Další náročný závod s těmi nejlepšími. Tentokrát šlo vše lépe a já vezu z Chamonix první body v Golden Trail World Series! Ale pěkně od začátku…

Na Mont Blanc Marathon jsem se z letošních závodů těšil snad nejvíc. Hrozně moc jsem toužil podívat se do Chamonix, kde jsem předtím ještě nebyl. Navíc Mont Blanc Marathon má pro mě trať přijatelnějších parametrů, která vyhovuje spíše rychlejším běžcům. Závod má délku 43 kilometrů s pozitivním převýšením 2780 metrů a negativním „pouze“ 1700 metrů. Cíl je tedy zhruba tisíc metrů nad Chamonix.

VÍCE O ZÁVODĚ
Datum: 30. června (2019)
Místo: Chamonix – Mont-Blanc, 🇫🇷 Francie
Hlavní trať: 43 km s převýšením 2 780 m
Další tratě: Vertikální Kilometr, 23 km s převýšením 1665 m, 90 km s převýšením 6220 m
Web závodu: www.montblancmarathon.net
Kapacita: 2300 startujících, obvykle beznadějně vyprodáno
Jak se tam dostat: Autem z Prahy cca 1000 km popř. letecky do Ženevy, odtud cca 1 hod autem.

Opět mě přijela podpořit část mého skvělého týmu! Jednak aby mi zafandili, ale především mi pomohli při samotném závodě a před ním. Přicestovali jsme ve středu večer a do nedělního závodu jsme tak měli mraky času. Měl jsem s sebou přítelkyni Julii, maséra Karla a o den později jsme na letišti v Ženevě vyzvedávali Honzu Veselého. Tým byl komplet!

Vedro opět útočí

Vlna veder, která koncem června zasáhla celou Evropu, kulminovala během našeho pobytu právě ve Francii. Zatímco na jihu Francie naměřili historický teplotní rekord 44,3 °C tak v Chamonix, které leží zhruba tisíc metrů nad mořem, bylo příjemných 35 °C ve stínu. To znamenalo, že na slunci se přes den nedalo prakticky být. Obdivovali jsme běžce na trati 90 km, kteří startovali v pátek ráno a večer dobíhali do cíle. Museli být opečení úplně do ruda…

Po Zegamě, kde jsme se taky pekli zaživa, už jsem ale počítal s čímkoliv. Nejlepší věc, co jsme mohli udělat, bylo sednout na lanovku a jet se podívat na místní panoramata. A že bylo na co koukat. Poprvé jsem v plné své kráse viděl celý masiv Mont Blancu. Od lanovky Le Brèvent byl na protější straně coby kamenem dohodil. Jeho mocný ledovec nás alespoň opticky během celého pobytu chladil.

Masív Mont Blancu jako na dlani

Na mezistanici lanovky Planpraz ve 2000 metrech jsem si alespoň mohl prohlédnout cíl nedělního maratonu a udělat si obrázek o posledním úseku trati. Nakonec se však běželo trochu jinudy, než jsem si myslel. Zbytek týmu to v sobotu vzal ještě výš, a to lanovkou na Aiguille du Midi do výšky 3842 metrů. I tam to prý bylo na kraťasy. Zatímco já už jsem celý den odpočíval na pokoji a chystal se na závod.

I když jsem na vyzvednutí startovního čísla měl tři dny, nechal jsem to na ten poslední, protože tam předtím byla vždycky dlouhá fronta. No, v sobotu byla ještě delší a já na číslo čekal přes hodinu. Celého závodního víkendu, který zahrnuje celkem osm závodů, se účastní 10,5 tisíc běžců a každý musí při prezentaci ukázat veškerou povinnou výbavu. Odměnou je hezké závodní tričko s logem závodu, žádné zbytečné prospekty nečekejte, organizátoři šetří přírodu a ve startovním balíčku není ani jeden papír.

Ještě je třeba dodat, že na rozdíl od jiných závodů zde není tolik občerstvovacích stanic (na trati maratonu pouze čtyři) a k tomu docela bohatá povinná výbava (bunda, mobil, alu fólie, kalíšek na pití, rezervoár na alespoň 500 ml vody, píšťalka, ID) a tak většina závodníků běží s batůžkem nebo vestou. Já volím Inov-8 Race Ultra Pro 5 Vest + soft flasky vpředu a jsem maximálně spokojen.

V sobotu večer se jdeme na náměstí v Chamonix podívat na představení největších hvězd a dozvídáme se dvě důležité věci. Zaprvé, že neběží Kilian Jornet. A za druhé, že start je ze sedmé ranní posunut již na šestou. Takhle brzo jsem ještě nestartoval, na druhou stranu kvůli vedru dobré rozhodnutí. 2300 účastníků si tak bude muset o hodinku přivstat. Já nastavuji budíka na 3:45.

Kouzlo masáže

V květnu a v červnu jsem se bohužel nepotkal s úplně ideální formou. Tréninky a posléze ani závody mi nešly tak jak bych si představoval. Už to trvalo moc dlouho a v Chamonix jsem to chtěl změnit!

Naštěstí myšlenka pobytu pod Mont Blancem zaujala mého maséra Karla Kuchynku, který vzal svou přítelkyni Evku, a tak jsem měl s sebou ten nejlepší servis. Karel byl připraven mi kdykoliv pomoci a vyladit mé nohy na nedělní start. Navíc je to největší pohodář, fanoušek a bavič v jedné osobě. No řekněte, nechtěli byste ho mít taky v týmu?

Masér Karel Kuchynka vždy v dobré náladě

Dle očekávání jsem přijel do Chamonix pěkně zatuhlý, až série několika masáží to změnila k lepšímu, z nichž některé tedy pekelně bolely. Na to už jsem zvyklý, ale bolestivá masáž dva dny před startem nevěstí o stavu nohou nic dobrého. Karel je ovšem kouzelník a stále mi tvrdil, že v neděli ráno budou nohy OK. Přál jsem si to, i když obvyklé rozcvičení den před závodem jsem kvůli stále mizernému pocitu, a také kvůli vedru, radši zkrátil na minimum a šel radši odpočívat.

Pohodový začátek

Je neděle 5:45 hodin ráno a spolu s více než dvěma tisíci dalšími běžci stojím na startu maratonu. Venku je příjemných 15 °C a ze startovní čáry koukáme, jak první sluneční paprsky olizují pozoruhodný vrchol Aiguille du Midi několik tisíc metrů nad námi. Je to úchvatná podívaná. Nikdy jsem krásnější pohled ze startu nezažil.

Vybíháme v šest hodin na vteřinu přesně. Kvůli vyššímu komfortu závodníků se startuje ve třech vlnách, vždy po pěti minutách. Prvních 18 kilometrů je krásně běhatelných, často po rovině nebo po širokých cestách. Dopředu jsem věděl, že mi to bude sedět, ale dal jsem na radu trenéra a od začátku běžel zadrženě, s rezervou a s vědomím toho, jak jsem dopadl v závěru na Zegamě.

První kilometry jsou samozřejmě lehce nervózní a člověk hledá „svojí“ skupinku, kam se zařadit. Zhruba od třetího kilometru se usadím někde mezi 40. až 50. místem a v klídku si běžím vstříc novému dobrodružství. Právě tady si uvědomím, že mé nohy jsou lehké jako pírko a já v duchu děkuji Karlovi za jeho bezvadnou péči.

Na cca 12. kilometru závodu

Na čele od startu běží osamocen Američan Andy Wacker, který nasadil neuvěřitelné tempo kolem 3:20/km a rychle se vzdálil všem svým konkurentům. Andy nepolevuje ani za dvanáctým kilometrem, kde mu fandí můj support tým. Já kolem nich probíhám na 38. pozici a zvednutým palce naznačím, že se mi běží dobře.

Vložený Vertikální Kilometr

Na 18. kilometr ve vesnici Vallorcine dobíhám pod hodinu dvacet jako 35. a stále je to dobré. Tady se ale charakter trati začíná dramaticky měnit, protože na následujících devíti kilometrech nás čeká kopec o tisíci výškových metrech s následným prudkým seběhem dolů. Zkrátka takový vložený Vertikál na nejvyšší bod závodu Aiguillette des Posettes ve 2201 m.n.m.

Do kopce předbíhám další lidi, ale stále si v hlavě opakuji „brzdi, jdi s REZERVOU“, vždyť do cíle je to stále ještě přes dvacet těžkých kilometrů. Kousek před vrcholem, zhruba na druhé hodině závodu přijde první krize a já zpomaluji. Dostává se přede mě několik lidí. Naštěstí to na vrchol už není daleko. Seběh je zprvu prudký a technický, později už pouze prudký. Kupodivu mi to docela běží, já v něm neztrácím tolik a mám z toho radost. Do noh se však tenhle kopec zapíše pořádně.

Pohled na seběh z nejvyššího místa trati

Seběh je pekelně dlouhý a já už si přeju být dole. Tam na mě totiž čeká můj support tým, od kterého si beru novou zásobu vody, hážu do sebe extra gel a na hlavu si beru kšilt. Spolupráce zafungovala skvěle a já díky nim šetřím cenné sekundy. Navíc morální podpora k nezaplacení! Vydávám se vstříc poslední třetině trati a vím, že už to bude jenom na mě. Nejlepší třicítka je na dohled, a to mě motivuje.

Konec závodu na morál

Na posledních dvanácti kilometrech mě však čeká ještě přes tisíc metrů převýšení, k tomu technický terén a aby toho nebylo málo, začíná být vedro. Naplno jsem pochopil, že šetřit se v první polovině mělo smysl. I tak mám co dělat, abych udržel nějaké rozumné tempo.

Zhruba kilák do cíle, jsem kaput

Někteří závodníci to samozřejmě odskákali, a tak každých deset patnáct minut někoho seberu a posouvám se vpřed. Jedním z nich je například Američan Sage Canaday (loni zde 9.) nebo kousek před cílem Francouz Julien Rancon (ještě v půlce závodu byl 6.). Nastávají kuriózní situace, kdy třeba na otevřené sjezdovce, kde není žádná možnost schovat se před sluncem, vidím závodníka cca 80 metrů před sebou a přibližuji se k němu. Mezitím co se napiju a chvíli se nedívám před sebe, závodník tam najednou není. Zmizel. Už jsem si myslel, že mám halucinace a vidím nějaké virtuální soupeře. Když míjím místo, kde jsem ho zahlédl naposled, uvidím ho, jak se válí v hlubokém rigolu kousek od sjezdovky v potoce a chladí se.

Posledních pět kilometrů od lanovky Flégère už mělo být relativně v pohodě, jen s převýšením asi 300 metrů. Jenže terén je těžší, než jsem čekal. Úzká pěšina plná šutrů, schodů, nahoru dolů a s pořádným utahovákem v závěru. Ztrácím tady hodně času, jdu těch pět kilometrů téměř pětačtyřicet minut, ale nikdo už mě nepředběhne. Jsou na tom všichni stejně. Cílovou rovinku si však užívám! Vím, že jsem se bezpečně vešel do třicítky a taky vidím svůj tým. Julii v té v euforii dávám pusu a dobíhám poslední metry. Nakonec finišuji v čase 04:25:27 na 27. místě a beru prvních 8 bodů do GTWS!

V cíli s americkými kamarády z Boulderu Jacksonem Brillem (vlevo) a Andy Wackerem (vpravo)

Pro vítězství si suverénně doběhl mladý Ital Davide Magnini (21 let) v čase 03:47:13, který druhému Nadiru Maguetovi nadělil v závěru neuvěřitelných sedm minut. Třetí finišuje Polák Bartlomiej Przedwojewski, který tak jde do vedení celé GTWS. Andy Wacker své zběsilé tempo nakonec nevydržel a okolo třicátého kilometru byl soupeři doběhnut. Nakonec na pokraji vyčerpání dobíhá na 10. místě. I tak ale klobouk dolů za odvahu. V ženách vítězila Novozélanďanka Ruth Croft v čase 04:34:44.

Vitěz Ital Davide Magnini

Opalovačka pod Mont Blancem

Málokdy se vám stane, že je pod ledovcem vedro k padnutí. Poprvé za celý pobyt nám to nevadí a party může začít. Navíc později odpoledne si společně jdeme pro zaslouženou odměnu do místního venkovního bazénu, který je součástí původní olympijské vesnice. Sportovní spirit je cítím v celém Chamonix, a i to z něj dělá exkluzivní místo nejen pro sportovce.

Česká party v cíli
Zasloužená koupačka v olympijské vesnici

Domů odjíždím s pocitem nádherného běžeckého zážitku, a i když jsou rezervy stále velké, zjistil jsem, že to JDE. Vím, na čem mám pracovat, aby to příště bylo lepší, ale na tenhle závod se chci rozhodně ještě někdy vrátit! Dalším závodem Golden Trail World Series pro mě bude 11.8. slavný Sierre – Zinal ve Švýcarsku, kam už se moc těším.