Press "Enter" to skip to content

Zegama-Aizkorri: BASKICKÉ PEKLO

Tenhle závod si budu pamatovat nadosmrti. Nejen, že to byl můj první horský maraton v životě, ale protože to byla prostě ZEGAMA. Navíc zdaleka nejteplejší v osmnáctileté historii závodu. To, aby ten křest ohněm stál opravdu za to.

VÍCE O ZÁVODĚ
Datum: 2. června (2019)
Místo: Baskicko-Zegama, 🇪🇸Španělsko
Délka: 42,2 km s převýšením 2 736 m
Web závodu: www.zegama-aizkorri.com
Kapacita: 500 startujících, obvykle beznadějně vyprodáno
Jak se tam dostat: Letecky z Prahy do Bilbao, 2x týdně létá přímá linka ČSA, odtud cca 120 km autem.

Zároveň to byl první závod Golden Trail World Series a tak se obvykle silná konkurence rozrostla o další jména. Přijeli například američtí běžci v čele s Andym Wackerem. Mix Američanů spolu s vítězi posledních let Rémi Bonnetem ze Švýcarska, Stianem Angermundem z Norska, a především fenomenálního horského běžce a sedminásobného vítěze Zegamy Kiliana Jorneta dával tušit, že se na špici poběží pekelně rychle.

Kilian Jornet si běží pro své osmé vítězství na Zegamě

Tisíce diváků na trati se mělo na co těšit. Těšil jsem se i já, stát na startu takového závodu je něco výjimečného a přistupoval jsem k tomu s velkým respektem. Jaké to nakonec bylo?

Facka vedra

Hned po čtvrtečním příletu do Bilbao jsme pochopili, že předpověď nelhala. Vymetená obloha, rozpálené silnice i cesty. Předpověď na další dny zní: stále se oteplovat.

Rozpálená Zegama a okolí

Do Baskicka jsme vyrazili ve čtyřech. Já a můj trenér Robert Krupička a support tým nám dělal můj táta a jeho brácha Aleš. Dva nejvěrnější fanoušci! Bydlíme asi 15 minut jízdy autem od Zegamy. To je malá klidná vesnička pod krásnými horami a přírodním parkem Aizkorri-Aratz. Ještě před osmnácti lety o Zegamě nikdo nevěděl, než se rozhodly, že tu uspořádají závod. A ne ledajaký.

Zegama-Aizkorri je horský maraton dlouhý 42 kilometrů s převýšením 2730 metrů během něhož postupně zdoláte tři významné vrcholy: Aratz, Aizkorri a Andraitz, všechny vysoké kolem 1500 metrů. Profil závodu nepatří mezi nejtěžší na světě, ale obvykle je ztížen velkým množstvím bláta, typickou mlhou, zimou a často i deštěm. To je pro tuto oblast typické. Zatímco letos to tu vypadá jako v Malaze na Slunečném pobřeží.

Povinná fotka u cedule s Aizkorri v pozadí

Nasáváme atmosféru

První den si s Robertem probíháme úvodní dva kilometry závodu a snažíme se aklimatizovat na vedro. Potom se společně jedeme podívat na dvacátý kilometr na Sancti Spiritu a nedalekou jeskyni s kapličkou, kterou se probíhá. V neděli to tu bude obklopené davy šílených Basků a bude tu pořádný hukot. A také zde bude táta s Alešem, kteří nám podají občerstvení.

Jeskyně s kapličkou u Sancti Spiritu

V sobotu si v Zegamě vyzvedáváme startovní čísla a finišujeme přípravy. Přijde mi vtipné, že u prezentace musíte odevzdat papírovou kopii občanky, jinak vám číslo nevydají. Zřejmě do Baskicka ještě nařízení GDPR nedorazilo. Atmosféra všude kolem je ale vzrušující a ve vzduchu je cítit, že tu brzy vypukne něco velkého. Ještě v sedm večer je venku takové vedro a nedýchatelno, že se radši držíme ve stínu. Jeden z organizátorů nám povídá, že by mohlo v neděli začít foukat od severu, a to by bylo dobré. Po příjezdu znovu kontrolujeme předpověď a zjišťujeme, že to bylo spíš jeho zbožné přání.

A tak se připravujeme na nejhorší variantu tropického dne. Oproti plánu si beru navíc ledvinku s 250 ml soft flaskou, kterou budu mít již od startu naplněnou vodou a budu tak moci vykrýt delší místa mezi občerstvovačkami. Těch je mimochodem na trati rovných třináct. Kromě standardních gelů přidávám také tablety proti křečím. Sice na ně netrpím, ale netuším, co se mnou vedro a dlouhý závod udělá. Nejdůležitější však bude jíž od startu opatrně a v první půlce se nezatavit.

Profil závodu Zegama-Aizkorri

Davy šílených Basků

Start je v 9:00, ještě předtím se jdeme s Robertem kousek rozklusat. Potkáváme Kiliána a zdraví nás jako první, teda Roberta samozřejmě. Docela valím oči. Nakonec vedle Kiliána stojím na startu někde ve druhé lajně a vypadá dost v pohodě. Po zahrání baskické hymny následuje startovní výstřel a zaváděcí pětistovka po Zegamě obklopené lidmi. To je zatím jen takový předkrm.

Úvodní kilometry mi sedí. Běží se po hezkých cestách, občas souvislé stoupání vystřídá prudký kratší seběh. Držíme se s Robertem naší taktiky běžet vzadu a pohybujeme se někde za nejlepší třicítkou. Jenže se nám běží dobře a postupně se posunujeme vpřed. První chyba.

Na začátku mi to celkem běželo

Vedro zatím není tak hrozné, a kromě občerstvovaček upíjíme také se svých soft flasků. Po hodině se mi Robert vzdaluje, a to běžím docela rychle. Asi má formu, říkám si, a nechávám ho jít. To už jsme ve stoupání na Aratz, první vrchol, ale zároveň nejdelší souvislé stoupání. Nohy už mi trochu tuhnou, ale vím, že na Aratzu v nich budu mít víc než polovinu všech nastoupaných metrů. Baskický Krakonoš se tady nad námi smiloval a poslal na oblohu pár mraků a svěží vítr. Na Aratzu jsem jako 19. v čase 1:41 a vypadá to solidně.

Z vrcholu následuje nejdříve prudší techničtější seběh, který přechází v relativně dobrou kamenitou cestu. Zde míjím Rémiho Bonneta, loňského vítěze, který má evidentně nějaký problém. Po deseti minutách sbíháme do jeskyně s kapličkou, kterou probíháme (ó bóže, jak je v té jeskyni příjemně) a přibíháme na dvacátý kilometr na občerstovačku Spiritu Sancti. Od Aleše si beru plnou soft flasku. Na občerstovačcce se poprvé na pár vteřin zastavuji a polévám se vodou. Je čas vyrazit do nejtěžšího stoupání na Aizkorri.

Nekonečný špalír diváků na Spiritu Sancti

Nejdřív však musí každý běžec proběhnout tím neuvěřitelným kotlem fanoušků, kteří do fandění dávají snad stejnou energii jako závodníci. Jsou skvělí a je jich tu ohromné množství! Tady míjím tátu s foťákem a pokračuji na Aizkorri. Srdce mi buší na 120 %.

Nejtěžších deset kilometrů v životě

Stoupání na Aizkorri je dlouhé jen asi dva kilometry, má ale přes pět set výškových metrů. Tělo začíná postupně vzdorovat a já přecházím do chůze. Slunce opět vysvitlo, vítr ustal a začíná se to ve mně vařit. Ani vlastní pití moc nezabírá. První velká krize je tady. Přejde říkám si, musí!

Na hlavním vrcholu Aizkorri

Sice nahoru něco ztratím, ale to teď vem čert. Úžasnou atmosféru na kopci si bohužel moc neužívám, protože se trápím. Na každé občerstvovačce se snažím vypít kelímek ionťáku a kelímek vody. Na Aizkorri jsem za 1:27 na 24. místě. Jenže potom následuje technická pasáž po hřebeni a moji krizi ještě dál prohlubuje. Míjím ceduli 20 km do cíle a dělám, že ji nevidím, protože se cítím na šrot. Tohle bude ještě dlouhý den, pomyslím si.

Neuvěřitelná atmosféra na Aizkorri

Snažím se vypnout hlavu a prostě se jen jakkoliv pohybovat vpřed. Vždy se snažím na několik kilometrů chytit závodníka, který mě doběhne, protože v závěsu za někým, kdo mi určuje tempo, se mi jde lépe. Postupně se dostávám pod poslední vrchol. Ten je opět lemován davy fanoušků a s jejich pomocí se vysoukám do sedla na Andraitz.

Jo, jsem nahoře. Těch deset kilometrů mi trvalo přes hodinu a půl, a to jsem byl permanentně v krizi. Do cíle zbývá ještě dvanáct. Z kopce. Protože to pár lidí přede mnou zabalilo tak jsem na Andraitzu stále ještě v nejlepší třicítce na 27. místě. To by ve finále nebylo tak zlé.

Zoufalství až do Zegamy

Myslel jsem si, že to dolů nějak důstojně seběhnu, ale tělo je proti. Klušu hlemýždím tempem a počítám každý kilometr. Cíl je pořád strašně daleko a trápení se prohlubuje. Postupně už nedokážu ani souvisle klusat a každý kilometr proložím sty metry chůze. Je mi blbě a bolí mě záda v oblasti ledvin. Myslím, že jsem to s pitím nakonec přehnal, ale přijmout ve vedru kelímek s vodou a vypít ho je prostě reflex.

Předbíhá mě jeden závodník za druhým a mně je to úplně jedno. Už nezávodím a snažím se jakkoliv dostat do cíle. Občerstvovačky už jen procházím. Na jedné mě chtěli dokonce poslat rovnou do sanity, protože jsem vypadal dost zeleně a ani se nenapil. Rozbíhám se, aby viděli, že na tom nejsem zase tak zle a pokračuji dál.

Cestou dolů mě předběhlo neuvěřitelných třicet lidí včetně vítězky závodu Eli Anne Dvergsdal z Norska, která šla svůj první závod v horách delší než 25 km. Druhé Elise Desco nadělila přes deset minut. Klobouk dolů za tento výkon. Myslím, že o ní bude ještě hodně slyšet.

Cílovou rovinkou probíhám se zoufalstvím v očích a jsem rád, že po 4 hodinách 46 minutách moje trápení končí. Chvíli ležím v lehkých křečích hned za čárou, ale po pár minutách se sbírám a jsem relativně OK. Radost mi udělá, když vidím Roberta a hlavně tátu, jak na mě mává.

Do cíle dobíhám v čase 4:46:47 na 57. místě

Mohlo to být lepší?

Závod hodnotím poněkud rozpačitě. Je třeba si přiznat, že jsem nikdy nic tak dlouhého neběžel. Do té doby trval můj nejdelší závod tři a půl hodiny. Na druhou stranu natrénováno jsem měl, ale tady jsem to neprodal. Na začátku se mi běželo dobře, ale tvrdě jsem narazil na známou maratonskou zeď, zatím asi na tu nejtvrdší. Navíc jsem se v tomto období obecně nepotkal s dobrou formou. Nic ale nezatracuji a beru to jako velkou školu trail runningu a hlavně obrovskou zkušenost.

Robert to jako vždy zvládl mazácky a doběhl na hodně solidním 18. místě v čase 4:18:56. Na konci ho sice sejmulo vedro a vypadl z elitní desítky, ale i tak se za daných okolností jedná o velice kvalitní výkon. Ostatně jak vše probíhalo z jeho pohledu si můžete přečíst v tomto článku na jeho webu.

Robert Krupička na Sancti Spiritu

Pro své neuvěřitelné osmé vítězství na Zegamě si doběhl Kilian Jornet, který se pohyboval na čele od samého počátku. Necelé tři minuty za ním doběhl sympatický Polák Bartek Przedwojewski a ukázal, že z něho roste běžec světového formátu. Jako třetí se v cílové rovince objevil francouzeský běžec Thibaut Baronian.

První tři běžci: (zleva) Bartek, Kilian, Thibaut

Na konci je třeba ocenit další Čechy, kteří v minulých letech Zegamu běželi, však jich nebylo mnoho. Až teď vidím, jaké kvalitní výkony tu předvedl například Honza Zemaník (4:18:55), Tomáš Maceček (4:34:32), Tomáš Bystřický (4:40:40) a dlouho nepřekonaným asi zůstane české maximum Roberta Krupičky 4:09:45 z loňského roku a jeho 11. místo.

Pro mě to znamená jediné. Do Zegamy se budu muset vrátit a napravit selhání z druhé poloviny závodu. Baskicko je nádherná část Španělska a tento závod s nejlepšími diváky na světě za tu dřinu prostě stojí! Nyní ale všechny síly upínám na další závod Golden Trail World Series, který se koná už 30. června v Chamonix. Čeká mě slavný Mont Blanc Marathon a já doufám, že se mi do jeho startu pořadí zahojit všechny jizvy na duši, které si ze Zegamy odvážím…

Podívejte se na 23 minutový sestřih ze Zegamy: