Press "Enter" to skip to content

Americký sen u Lake Tahoe

Udělat pro svůj cíl maximum, stále věřit, a do poslední chvíle to nevzdávat. Řídím se tím vždy v závodě, ale i v životě. Znovu se mi to vyplatilo. Broken Arrow Skyrace v Kalifornii jsem měl v plánu už na červen 2020, jenže pak přišla pandemie… Závod se nekonal ani v náhradním podzimním termínu. Třetí termín, červen 2021, byl také odložen a závod definitivně přeložen na podzim 2021. Jenže americký prezident Biden nezrušil pro Evropany zákaz cestování do USA, a i když už jsme měli podruhé vše zajištěné včetně letenek, vypadalo to, že se budeme muset s cestou k Lake Tahoe znovu rozloučit.

Získat výjimku mi pomohl až kamarád Inovejťák z Colorada Peter Maksimow, u kterého jsem před třemi lety pár dní bydlel. Termín odletu už se rychle blížil a americká strana stále ne a ne komunikovat. 24 hodin před odletem jsem byl nucen zrušit oba naše lety a nálada byla u bodu mrazu. Pět hodin na to mi v mailu přistál tolik vymodlený email. Na hlavičkovém papíře Amerického olympijského výboru bylo oficiální pozvání pro mě i pro Julii a deklarace, že nám byla udělena NIE (National Interest Exception). Bylo to za pět minut dvanáct, ale oba jsme vyskočili radostí a já šel bookovat nové letenky. Původní datum odletu se tak posunul o dva dny.

San Francisco a slavný Golden Gate Bridge

Už jen to, dostat se za těchto podmínek do USA, pro nás znamenalo velké vítězství. Najednou jsme stáli v San Franciscu u pobřeží a v dáli pozorovali západ slunce nad ikonickým Golden Gate Bridge. Ten nás dokonce při ranním výběhu přivítal nádhernou duhou. San Francisco a Silicon Valley nás uchvátily, ale více jim můžeme věnovat až někdy příště. Hned druhý den jsme vyrazili směr pohoří Sierra Nevada do olympijského střediska Squaw Valley, dějiště našich závodů.

Pod olympijskými kruhy

Zimní středisko Squaw Valley leží asi deset kilometrů severně od jezera Lake Tahoe a v roce 1960 se zde konaly Zimní olympijské hry. Československo reprezentovalo 21 sportovců (včetně 17 hokejistů) a získali jsme tu dokonce jednu medaili (Karol Divín – krasobruslení, stříbro). Na mě má tahle olympijská aura blahodárné účinky a nabíjí mě energii. A nejsem určitě sám, protože v posledních letech se tu dařilo také Čechům a Slovákům v rámci MS ve Spartan Race, které se tu konalo několik let po sobě a Zuzka Kocumová se zde stala dvojnásobnou mistryní světa.

Squaw Valley – dějiště ZOH 1960

Já tu měl v plánu běžet hned dva závody – Vertical Kilometer a o dva dny později Skyrace 23k. Julie původně závodit nechtěla, ale terény ve Squaw Valley se ji zalíbily natolik, že se na místě přihlásila na lehčí 11k trať. A dobře udělala.

Oba moje závody byly součástí Světového poháru v běhu do vrchu pod hlavičkou WMRA (World Mountain Running Association), Skyrace 23k byl potom ještě americkým finále národní Golden Trail Series USA/Canada. Konkurence ze Severní Ameriky byla vysoká, ale z Evropanů se podařilo za oceán dostat pouze nám, což bylo samo o sobě celkem unikátní. Díky tomu nám pořadatel zajistil krásné ubytování v nedalekém městečku Truckee u běžců Jenelle a Steeva, u kterých jsme strávili moc prima týden.

Pohni ploutví! 🙂

Rád bych na tomto místě poděkoval firmě dolphin consulting, pro kterou pracuji, že mě v cestě na tyto závody podpořila. Pokud potřebujete pomoci s plavením se v moři dat, ozvěte se nám!

Zrádná aklimatizace

Zatímco Julie se bojí medvědů, horských pum a hadů, já řeším především, jak se co nejlépe adaptovat na vysokou nadmořskou výšku a taky, jak si proběhnout trať a zbytečně se před závodem neutavit. Nutno podotknout, každému to „jeho“ výrazně zvedá tepovku. Julii strach z medvědů a mně zase ty metry.

Start je v 1900 m.n.m. a běžíme do 2700 metrů. Do Squaw Valley přijíždíme v pondělí večer a já si stíhám ještě před setměním projít část Verticalu. V úterý přemýšlím, zda si proběhnout celou 23k trať, a nakonec se rozhoduji, že to zkusím. Trvá mi to přesně tři hodiny, ale jsem rád, že vím, do čeho jdu. Jen netuším, zda z toho do pátku stihnu zregenerovat. Trať Skyrace kopíruje v druhé polovině Vertical a já tak přebíhám i přes nejvyšší bod obou závodů Squaw Peak (2706 m.n.m.). Přes hřeben vidím Lake Tahoe a přijde mi neskutečný, že tady vlastně můžu být…

Na vrcholu Squaw Peak 2706 m.n.m.

Do závodu už se snažím hlavně odpočívat a s Julii poznáváme okolí Lake Tahoe, které je se vždy modrou oblohou i vodní hladinou naprosto úžasné. Měli jsme ovšem velké štěstí, protože kvůli obrovským požárům na jihu jezera bylo prý celé léto zahalené v dýmu a desítky tisíc lidí muselo být evakuováno. Zrušení závodů bylo na spadnutí, ale na poslední chvíli se situace zlepšila. Díky bohu.

Jezero Lake Tahoe

Vertikální Kilometr na max

Vertical Kilometer startuje v pátek v 11 hodin, za jasné oblohy a ostrého slunce. Nová trať měří 6,9 km a má převýšení 954 metrů. Je vcelku běžecká a na trati je dokonce i cca sto výškových metrů seběh. Ve Squaw Valley nepršelo už týdny, a tak se celou dobu běží po suchém štěrku a písku, který v každém kroku podkluzuje. To mi moc nesedí, ale snažím se to neřešit.

Start je hromadný, běží nás asi dvě stě. Od začátku se snažím držet čelní skupinky, ale po první pětistovce zjišťuji, že jsem to asi brutálně přepálil. Výrazně zpomaluji, přesto tepy nepadají. Přecházím prakticky do chůze v místech, kde jsem předtím normálně klusal. To je průser, říkám si. Lehce se přes mě dostává asi deset lidí a pořád se mi vzdalují. Kde už je čelo radši ani nekoukám.

Na trase VK

Tahle krize trvá asi kilometr, tepy konečně padají a trať se dostává do běžečtějšího úseku po široké cestě. Najednou zjišťuji, že nejsem jediný, kdo to přepálil a postupně se přibližuji několika lidem a po chvíli jdu dokonce před ně. Je to zase dobré. Před technickým úsekem zvaným Red Ridge (2,54 km / +343 m) už jsem na sedmém místě a celý ho běžím ve stopách týpka přede mnou. Teď následuje zmíněný seběh a já se dostávám před něj. Tady na mě čeká Julie a její fandění mě přesně v tomhle místě přijde strašně vhod ❤️

Cílový hřeben na Squaw Peak

️Jsem už v transu a přede mnou jsou už jen poslední dva kilometry, na kterých je ale třeba nastoupat ještě 350 metrů. Běží se mi dobře a stahuji další běžce. Před jednoho se dostávám necelý kilometr před cílem. Oba střídavě běžíme a jdeme, v tom štěrkopísku to ani jinak moc efektivně nejde, a druhého předbíhám před náběhem na závěrečný hřeben asi 300 metrů před cílem. Skáču po skalách jako kamzík, občas se držím ocelových lan z místní feraty a už mě čeká jenom závěrečný výstup po strmých červených schodech a cílová rovinka na vrchol Squaw Peaku. Finišuji čtvrtý a na medaili ztrácím méně než jednu minutu. Wow to byla jízda, říkám si. Až po chvíli si plně uvědomuji, kde vlastně jsem a jak jsem se sem dostal.

Ikonické červené schody “stairway to heaven”

Dostal jsem ze sebe naprosté maximum, navzdory krátké aklimatizaci, celému martýriu s cestováním do Států, nemocí dva týdny před závodem a vlastně i celé loňské a předloňské sezóně, kdy se mi moc nedařilo. Že to není placka neřeším, výkon je pro mě malým vítězstvím.

V cíli Vertical Kilometer

Skyrace aneb let kolem Squaw Valley

Taky teď vím, že do nedělního Skyrace (23 km / +1350 m) už můžu nastoupit naprosto uvolněně. V sobotu mezi závody si jdu lehce zaklusat šestku kolem jezera Donner Lake v Truckee a běží se mi krásně. Říkám si, že aklimatizace začíná fungovat a v neděli by to mohlo být dobré, navíc když se cca dvouhodinový závod nepoběží v tak zběsilém tempu jako VK.

Start je pro mě trochu nepochopitelně už v sedm ráno, v podstatě při rozednění. Teplota se v ten moment pohybuje kolem nuly a nedokážu přesně odhadnout, kdy se dokážu zahřát a jak se vlastně obléct. Takto brzké starty zrovna nemiluji, ale už jsem jich zažil dost a vždy jsem se s tím dokázal poprat.

Na startu Skyrace 23k

Do Squaw Valley přijíždíme v šest hodin ráno a venku je pekelná tma a zima. Auto ukazuje -1 °C a já se jdu rozklusat. Čelovku jsem zapomněl, a tak běhám pod lampami po parkovišti, po chvíli objevuji podzemní garáže, kde je dokonce o něco tepleji tak odklušu asi dvojku tam. Necítím se zrovna nejlépe, ale myslím pouze na skvělý pocit z předešlého dne. Asi dvacet minut před startem se trochu rozední a vše už vypadá hned lépe. Pod dres nakonec beru slabé tričko s dlouhým rukávem Craft Nanoweight, které bude chladit a ventilovat, až se zahřeji a venku se oteplí. Na startu mi perfektně plní izolační funkci a já neztrácím tolik tepla.

Běžecké terény ve Squal Valley

Startuje nás na čtyři sta a já začínám o mnoho volněji, aby mě to zase nevytrestalo. První pětistovka je stejná jako byla při Verticalu tak se v klidu zařazuji do davu někam kolem 25. místa a jsem přesvědčený, že kdybych na začátku ztratil třeba na desátého minutu, je to stále v klidu. Po třech kilometrech už jsem zahřátý na provozní teplotu a říkám si, že bych měl využít úvodní běžecké části k lehkému posunu vpřed. Jenže ono to úplně nejde. Nohy jsou takové zkoprnělé a břicho taky nic moc. Do každého zrychlení musím dát více energie, než bych chtěl.

Asi na pátém kilometru si říkám, OK, dnes to není můj den a očekávám přes hodinu a půl dalšího trápení. Co s tím teď? Zabalit? Ani náhodou! Prostě to nebudu tolik hrotit a poběžím, jak to půjde. A ono to nějak jde. Po hodině, tedy asi v polovině, mi Peter u trati hlásí, že běžím ve skupince na 17.–19. místě. To není špatný, ale stále to není ono. Hlava by chtěla rychleji a lépe, ale tělo je celkově proti. Vnitřně se však rozhoduji, že to ještě zkusím.

První hodina závodu mi moc nechutná

Po přeběhu přes Squaw Peak vím, že už to bude hlavně klesat a že tady se opravdu není na co šetřit. Stále se mi daří prokousávat mírně vpřed, hlavně tedy díky tomu, že dobíhám závodníky, kterým spíše docházejí síly, kdežto já běžím stále konstantně. V posledním kopci asi 6,5 kilometrů před cílem dobíhám tři běžce a jdu dokonce před ně. Tady konečně začíná mé tělo zase trochu spolupracovat a já do toho můžu dát 100 %. Teď ještě zvládnout pětikilometrový seběh do cíle takovým polotechnickým terénem. Daří se mi to, nejbližší běžec za mnou mě dobíhá až v samém závěru. Konečné dvanácté místo tak těsně udržím!

Finišuji na trati 23k

Ani si přes sprint nestihnu užít zvonec v cílové bráně. Ale nakonec mám radost, že jsem to nějak zvládnul, na konci si i trochu zazávodil, a i z tohoto závodu posbíral pár bodů do svěťáku. Na „kdyby“ se nehraje, a tak pro umístění v TOP 10 si sem musím přijet někdy příště.

Do třetice také spokojenost

Julie vyráží na trasu 11k (10,6 km / +668 m) o půl desáté, tedy asi půlhodinu po mém doběhu. Stihnu ji tak ještě rychle vylíčit dojmy ze závodu a pak ji jdu zafandit na start. Venku panují ideální podmínky a Julii čeká krásný závod, který kopíruje náš Skyrace až po Red Ridge, kde se trasa 11k místo na hřeben stáčí ostře dolů a míří do cíle.

Julie finišuje na trase 11k

Já se jdu v klidu vyklusat a poté se přesunu do závěrečného seběhu asi kilometr před cílem, kde netrpělivě čekám, koliká se Julie objeví. Nakonec ji vidím pátou mezi ženami, jak to valí dolů. Běžím chvíli s ní, potom si to zkracuji po sjezdovce, abych ji ještě chytil za poslední serpentýnou. Vypadá spokojeně a svižně běží do cíle jako pátá. Tímto je super neděle dokonána a my už se můžeme pouze líně poflakovat po Squaw Valley, pít sponzorské pivo Sierra Nevada a vyměňovat si dojmy s ostatními.

Později odpoledne po vyhlášení se jedem rozloučit s jezerem Lake Tahoe a těšíme se na týden cestování po Nevadě a Kalifornii. O tom ale třeba zase někdy příště…

Americký happyend

Co by tohle bylo za příběh, kdyby nebyl zakončen něčím výjimečným, ba přímo hollywoodským, když už jsme v té Kalifornii. Pro ty, co dočetli až sem, mám jednu velkou novinku. Na břehu jezera Lake Tahoe na Chimney Beach jsem Julii požádal o ruku. Místo zásnubního prstenu jsem měl v krabičce zbrusu nové hodinky Garmin Fénix 6 a zeptal se jí, zda by chtěla být paní Fejfarová.

Na břehu Lake Tahoe jsme se s Julii zasnoubili

Tak teď už to víte a kdo ví, zda sem příští rok nepojedeme nejen závodit, ale zároveň také na svatební cestu, protože zde máme ještě hodně co objevovat.

Julie, děkuji Ti za to, že jsi se mnou! ❤️ ❤️ ❤️